Doc. Ivo Petrov: Chtěl jsem se stát psychiatrem, ale zamiloval jsem se do kardiologie

Obsah:

Doc. Ivo Petrov: Chtěl jsem se stát psychiatrem, ale zamiloval jsem se do kardiologie
Doc. Ivo Petrov: Chtěl jsem se stát psychiatrem, ale zamiloval jsem se do kardiologie
Anonim

Náš slavný kardiolog se ve skutečnosti nechtěl zabývat lidskými srdci. Nebo alespoň ne přesně jako teď. Prof. Ivo Petrov vystudoval medicínu, aniž by tušil, že svůj osud zaplete s Argentinou. Promoval v roce 1992 a stal se neplaceným dobrovolníkem na „St. Jekatěrina . Živí se jako dělník ve skladu kardiochirurgických potřeb nemocnice Třetího města.

Ivo Petrov se sice narodil 18. března 1965 v malé vesnici Malorad ve Vratsa, ale má dvojí občanství. Jeho otec je Bulhar z Argentiny. Lékař se specializuje na Buenos Aires, odkud pochází muž, který vyrobil první stent – Julio Palmas. A nyní tam často jezdí, nazývá Argentinu jedinečnou zemí, ale rozhodl se žít a pracovat v Bulharsku. Sam neví proč – pravděpodobně proto, aby se naučil zvládat obtíže.

Kolik let se věnujete kardiologii, profesore Petrove?

- Stále je počítám, ale ve skutečnosti jsem promoval na medicíně v roce 1992. Moje první nemocnice byla „St. Ekaterina, nejmodernější zdravotnické zařízení té doby, vlajková loď moderní medicíny. Měl jsem to štěstí a štěstí, že jsem šel na 2letou specializaci invazivní kardiologie na Institut kardiovaskulárních chorob nadace „Favaloro“v Argentině. Poté jsem pracoval v nemocnici "Tokuda", nyní v "City Clinic" - již uplynulo 22 let.

Vaše příjmení souvisí s Argentinou, jaké to je?

- Toto je jedna z mála bulharských rodin, které se ve 20. a 30. letech oddělily od Bulharska a odešly jako emigranti do Argentiny. Cestují lodí dlouhou dobu, více než měsíc, s velkými obavami, zda loď odolá vlnám.

Proč přesně tam?

- Protože Argentina byla tehdy populární, stejně jako nyní, se svou zdánlivě nekonečnou úrodnou půdou. A protože většina emigrantů byli farmáři, 120 000 Bulharů si zvolilo Argentinu jako svůj druhý rodný domov. Můj pradědeček, který byl za Stamboliyského vlády zemědělským starostou, se tam rozhodl usadit. Můj otec se narodil v Las Brenas, malém městě, které bylo osídleno převážně Poláky a Bulhary, v provincii Chaco daleko na severu, jedné z nejteplejších částí Argentiny. Naše rodina je tedy rozdělena na dvě části.

A po letech se tvůj otec vrací do Bulharska…

- Ano, můj dědeček se rozhodl vrátit se znovu v roce 1949. Veškerý jejich majetek byl vládou znárodněn a začali znovu od nuly.

A v Argentině měli velkou bavlníkovou plantáž

v té době moderní větrný generátor, první rádio, mlátičky, nástroje potřebné ke sbírání bavlny. Můj dědeček ani můj otec nikdy nelitovali návratu do Bulharska. Jeho bratr a sestra však zůstávají v Argentině.

Chtěli jste následovat filozofii. Jak jste se rozhodli, že medicína je vaším hlavním oborem?

- Jako všichni mladí lidé jsem se nechal unést věcmi, které mi vzali. V posledních letech francouzské střední školy jsem se velmi zajímal o východní filozofii a zároveň jsem hrál bojová umění – aikido a karate. Viděl jsem sám sebe přinejmenším ve spojení s esoterickými znalostmi, s psychoanalýzou. Těch pár míst na univerzitě mě však přimělo zapsat se na medicínu s myšlenkou stát se psychiatrem. Ale v určitém okamžiku nastal čas na pragmatičtější věci - v pátém roce jsem si vzal svou školní a studentskou lásku Rossi a musel jsem se postarat o rodinu.

Ještě jako student jsem začal pracovat ve farmaceutickém skladu Národní srdeční nemocnice a vzhledem k povaze mé práce jsem začal často vstupovat na operační sály. Nosil jsem materiály, ale díval jsem se, co dělají velká svítidla. Začal jsem se dostatečně zajímat a začal

pro vstup na jediný invazivní operační sál -

to prof. Hinkova. A tak jsem se vzdálil od psychiatrie a navždy jsem se zamiloval do kardiologie. Co na mě udělalo dojem, byla přímá souvislost mezi procesem hojení a stavem pacienta.

Byli nemocní lidé, kteří v doslovném smyslu slova vyšli okamžitě vyléčení. Což v psychiatrii úplně neplatí. V St. Jekatěrina“Potkal jsem předsedkyni Společnosti kardiologů v Bulharsku, docentku Julii Jorgovou, která ve mně zažehla jiskru – ona je hlavním viníkem, abych se zabýval invazivní kardiologií. Prof. Chirkov dokázal zajistit, aby se sestry usmívaly a mluvily zdvořile, aby na pacienty nekřičely, aby se lékaři ke každému pacientovi chovali jako k normálnímu člověku, pracovali jsme 12 hodin a rádi. A nebylo to kvůli lepšímu platu.

Takhle jsi zjistil, že tohle je konečně tvůj osud?

- Ve své profesi tolik hořím, pořád si říkám, že tohle je určitě můj osud! Chci, aby se v naší zemi rozvíjelo a zdokonalovalo mnoho dalších věcí – jsem optimista, co se týče pokroku invazivní kardiologie u nás, dělám vše, co je v mých silách, abych svým bulharským pacientům předal to nejlepší, co ze sebe mám. Ale i tak jsou pro mě otázky o mezilidských vztazích velmi zajímavé, i když v současnosti pracuji se špičkovými technologiemi.

Dostanou v budoucnu zdravotní péči skutečně jen bohatí lidé, ti, kteří mohou platit?

- Ne, není a nebude. Podle mého názoru

Zdravotní fond musí zůstat pilířem ve zdravotnictví,

za žádných okolností by neměla zmizet.

Její úlohou je zajistit zdraví všech bulharských občanů. Zároveň by se ale nemělo bránit tomu, aby pacienti, kteří mají potřebu a možnost dostávat vybraný typ léku, nemuseli cestovat do Turecka, Belgie, Německa, protože to u nás nemáme.

Jak nemocná jsou naše srdce, doktore?

- Bohužel jsme v Evropské unii spolu s Rumunskem jedním z lídrů v oblasti kardiovaskulárních chorob. U nás k tomu existují objektivní okolnosti - všechny rizikové faktory jsou vyjádřeny v plné krystalické podobě - kouření, imobilita, cukrovka, arteriální hypertenze, stres, obezita.

Vztahy mezi lidmi výrazně ovlivňují to, jak vypadáme a jak zdravé je naše srdce. Člověk je velmi často nucen vstřebávat konflikty, usmiřovat se, jelikož všechen tento adrenalin, který se nám ve stresové situaci valí do těla, nelze fyzicky spotřebovat – má špatný vliv na srdce a cévy.

Bulhaři jsou k sobě zlí,

a tím vzniká nejen sociální, ale i mezilidské napětí, které dále zvyšuje stres. Místo abychom si pomáhali, velmi často to vzdáváme. 46 % z nás jsou kuřáci. Navíc jíme extrémně nezdravě – jak z hlediska složení potravin, tak z hlediska stravy.

Který orgán je důležitější – mozek nebo srdce?

- Jsou stejně důležité! Po dlouhou dobu, tisíciletí, se věřilo, že srdce je vlastně sídlem duše. Může to být částečně pravda, protože srdce reaguje na každou složitější psychickou situaci. Spojení srdce a mozku je velmi přímé – zprostředkovávají ho nejen nervy, ale i hormony. Jakkoli to zní cynicky, člověk přestane žít, když se mu zastaví srdce – proto je to velmi důležité. Ve skutečnosti kardiovaskulární onemocnění postihují rovnoměrně oba velmi důležité orgány, srdce a mozek nejvíce trpí patologickými změnami v cévním systému.

Jak si chráníš své vlastní srdce?

- Bohužel nemám cílený program pro mé srdce. Většina lékařů jako já neprovádí zásadní preventivní programy, protože jsou tak zaneprázdněni. Nepřijímám výmluvy svých pacientů - mohou přestat kouřit, 20 minut denně běhat, jíst zdravěji, bez tuků, s převahou rostlinné stravy a ryb v jídelníčku. Tyto věci je ochrání. A ráda plavu, hraji stolní tenis, squash – to jsou moje oblíbené sporty. Během provozu mám obrovskou sbírku CD s hudbou a v obou místnostech musím poslouchat hudbu.

Doporučuje: