Šampionka Nonka Matová: Zachránili mi ruku zlomenou při nehodě bez operace

Obsah:

Šampionka Nonka Matová: Zachránili mi ruku zlomenou při nehodě bez operace
Šampionka Nonka Matová: Zachránili mi ruku zlomenou při nehodě bez operace
Anonim

Jediná generálka v novodobé historii Bulharska - generálmajorka Nonka Matova, zanechává mimořádnou stopu ve sportovní střelbě z pušky: 11 světových rekordů, z toho dva pro muže, stříbrná olympijská medaile, 28 Evropské tituly a účast na šesti olympiádách - Montreal 1976, Moskva 1980, Soul 1988, Barcelona 1992, Atlanta 1996, Sydney 2000 a Hry dobré vůle v Moskvě 1984 (obdoba OH v Los Angeles 1984). V roce 2001 velká šampionka ukončila sportovní kariéru prvním místem na Bulharském poháru a její poslední ranou ve finále v disciplíně 3 x 20 malorážkou byla absolutní desítka - 10,9. systému vnitřních věcí. Nonka Matová je poslankyní 39. Národního shromáždění, kde je poslankyní.-předseda komise dětí, mládeže a sportu. Rodinná tradice ji však spojuje s medicínou. To je to, co šampion sdílel v rozhovoru pro "MyClinic".

Gen. Maťo, jak tě pustili do mužských soutěží?

- Za mých časů mohly ženy soutěžit v mužských závodech a já to dělal. Toto pravidlo bylo změněno po olympijských hrách v Moskvě v roce 1980, kdy ženy začaly pravidelně získávat medaile mezi muži a pronikat do nejvyšších žebříčků. Například v roce 1979 mám dva evropské tituly se dvěma světovými a dvěma evropskými rekordy v malorážce 3 na 40 - to je klenot v koruně mužských disciplín. Můj úspěch je jedinečný a jsem na něj hrdý.

Ovlivnila vaše dlouhá sportovní kariéra vaše zdraví?

- Jako jeden z předních sportovců sportovní střelby jsem nikdy neměl problémy se zraněními, protože jsem měl v národním týmu velmi dobré trenéry, rehabilitátory a lékaře. Mé nejvážnější zranění nebylo ze sportu, ale z autonehody z konce roku 1980. Naštěstí jsem si zlomil pravou ruku, protože při střelbě z pušky mačká pouze spoušť pravá ruka a levá ruka je nosič. Měl jsem dvě zlomené kosti mezi loktem a zápěstím, jednu kost jsem rozdrtil. Mě však neoperovali. Na ortopedii v Plovdivu se prof. Tokmakovovi a doktoru Kushevovi, kéž jim Bůh odpustí, podařilo upravit moji paži, což je v naší lékařské praxi ojedinělé. Přispěl k tomu můj otec, Dr. Shaterov – jeden z předních lékařů v Plovdivu. Přesvědčil své kolegy, aby prováděli tento druh léčby, kdy se kosti přirozeně hojí delší dobu. Podle něj není nutné řezat ruku, zatímco mladší generace lékařů chtěla operovat, dávat destičky, hřebíky, šrouby, jak si vzpomínám, do počtu pět. To by narušilo jemnost a citlivost pohybu ruky a zvláště v mém sportu jemnost mačkání spouště pušky. Kdybych byl na operaci, zbytek mé sportovní kariéry by byl zmařen – je to 20 let, během kterých jsem získal stříbrnou medaili na olympijských hrách v Barceloně a také zlatou medaili na Hrách dobré vůle v Moskvě.

Kvůli čemu jste ještě byl hospitalizován?

- Už jsem nebyl v nemocnici, kromě těch tří dnů, kdy jsem měl nehodu.

Užíváte na něco léky?

- Ne. Jsem zdravý, protože sport učí zvláštnímu způsobu života,

buduje samoregulační tělesný systém

Tělo je tak zvyklé starat se pouze o sebe. Jen mu pomáhám.

Jsou ve vaší rodině dlouhověcí lidé?

- Můj gen je zdravý. Mé matce, ať je živá a zdravá, bude za pár měsíců 90 let. Její babička zemřela ve 103. Měli ale jiný životní styl, za jiných okolností. Zatímco naše generace je vystavena velmi vážnému stresu, nemluvě o znečištění ovzduší, potravin, celé přírody.

Promluvte si o kariéře svého otce

- Narodil se v roce 1919. V letech 1938 až 1942 studoval medicínu ve Vídni., přičemž šestiletý kurz absolvoval za pouhé čtyři roky. Přidělením začal pracovat jako obvodní lékař v Kazichene. Byl chytrý a produktivní. Proto byl jmenován legačním lékařem velvyslanectví Bulharska ve Švýcarsku. Jenže přišlo 9. září 1944 a místo do Švýcarska odešel na frontu jako velitel zdravotnického a sanitárního praporu v 1. bulharské armádě. Zúčastnil se bitev o Drávu a byl vyznamenán Řádem udatnosti s meči. Po válce byl poslán do Ivajlovgradu a tam položil základy zdravotnictví - ve městě otevřel malou nemocnici a na vesnicích zdravotní střediska s týmem sester, porodních asistentek a záchranářů, kteří se starali o lidi na místech. Organizoval sanitku – sanitky tažené koňmi, později i motorizované. Po tom všem si ho všiml akademik Maleev, který ho vzal do Plovdivu. Tam byl přednostou oddělení, působil také na Lékařské akademii - Plovdiv. Byly tam tři obory – vnitřní lékařství, RTG a kardiologie.

Můj bratr, kéž mu Bůh odpustí, byl také lékařem, ale byl rozdíl jak ve výcviku dvou generací, tak ve filozofii léčby. Mladší generace lékařů spoléhala více na antibiotika než na prevenci a profylaxi.

Proč jsi nezdědil povolání svého otce?

- Profese v mé rodině se dědí z generace na generaci.

Moje dcera je zubařka

Můj otec opravdu chtěl, abych měl lékařské vzdělání. Byl bych asi dobrý lékař, mám přesnou ruku a mohl bych být úspěšným chirurgem. Mým osudem byl ale sport. Moje dcera má však povolání, má ruku a stala se zubařkou.

Necháváte si u ní ošetřovat zuby?

- Ano, naprosto jí věřím.

Jaký máte dojem z dnešní zdravotní péče?

- Po roce 1990 se zhroutil celý spořádaný systém zdravotní péče a na tento kolaps jsme doplatili odborníci v programu PHAR.

Byly odstraněny polikliniky, preventivní péče o lidi. Kuriózní je, že v roce 1997 přijeli do Bulharska rakouští státní odborníci a požádali o zachování tohoto modelu zdravotní péče v Bulharsku. Řekli: „Tohoto modelu se v Rakousku snažíme dosáhnout už léta, ale nedaří se nám to, protože to stojí hodně peněz.“Zajímalo by mě, proč byl kolaps systému povolen, kdo nařídil expertům PHAR a proč někdo nepřevzal jejich odpovědnost. Stačí se podívat, kdo byl v týmu MZ v roce 1997. Proč polikliniky prodali a udělali z nich DCC. V poliklinikách byli shromážděni specialisté, nikoli praktičtí lékaři. Člověk by mohl docela snadno zajít k potřebnému lékaři v místě bydliště. Kam teď jít? Kdybych neměl kolegiální službu a přátelský vztah s ředitelem ministerstva vnitra-nemocnice, kam bych šel? Nemluvě o mé matce, mé rodině.

Mým druhým velkým šokem je společné placení zdravotního pojištění. Chci mít osobní pojištění. Za celý svůj život jsem neviděl lékaře a chci vědět, jaké jsou mé příspěvky, abych je mohl zítra dát některým svým známým a přátelům, kteří si to zaslouží. Nechci, aby byly tyto peníze poskytovány anonymně mým jménem a na mé náklady. Celý život jsem pracoval, plat byl vždy citlivý a zdravotní odvody nebyly malé. Měly by se hromadit podle jména a na mou žádost by měly jít někomu na pomoc – ať už pro mě, ať už pro rodinu, ať už pro příbuzné, přátele, známé. To by mělo být na mně.

Problém je v tom, že pojištění nyní platí jen velmi málo lidí

- Tím, že nezaplatíte, převezmete za to odpovědnost. Tyto lidi nelze naučit platit sami, protože ostatní je solidárně dávají. Když jsou naučení přijímat, budou dostávat, dokud jim bude někdo dávat. Ještě jednou se nikdo neptá Bulharů, jestli chtějí zaplatit, a někdo jiný, kdo chce konzumovat.

Doporučuje: