Antonina Kardasheva, Ph. D., je psycholožka, psychoterapeutka, koučka a výkonná ředitelka poradenské společnosti. Má magisterský titul v oboru psychologie na Sofijské univerzitě „St. Klimenta Ohridského“ve dvou specializacích: „Lékařská psychologie“a „Psychoterapie“. Je členem představenstva Bulharské asociace pro vzdělávání a rozvoj. Je čestným učitelem na Nové bulharské univerzitě, konzultantem a psychologem v oblasti emoční inteligence, odborníkem na organizační a osobní efektivitu. Je také konzultantem strategického řízení a koučem skupinově dynamického tréninku, sociálních dovedností, organizačního chování a řízení osobních emocionálních investic. Je autorem učebnic a několika monografií, včetně dvou vydání „Psychologie pro rodiče“a „O emoční inteligenci a individuálních rozdílech Bulharů“.
Paní Kardasheva, zmínila jste pojem retroflexe - co to vlastně znamená?
- Jeden z hlavních obranných mechanismů člověka v Gest alt terapii. Retroflexe znamená „dělám si to, co chci dělat tobě“. Termín retroflexe doslova znamená „vrátit se zpět“. Je to chování, často nevědomé, při kterém vkládáme hranici mezi mě a toho druhého, ale vkládáme ji do sebe – takže nikdy nedosáhne svého skutečného místa. S tímto chováním jsou spojeny všechny druhy sebetrestání, emocionální a fyzický masochismus, sebepoškozování, sebeobětování a největší z nich je sebevražda. To, čemu říkáme psychosomatické nemoci, se obvykle objevuje jako důsledek právě tohoto hněvu, který prožíváme při jednání s někým, kdo se obrací proti nám samým. Sebevražda je vyšší forma retroflexe – zabíjíme sami sebe místo toho, abychom zabili toho, kdo nám způsobil utrpení.
Co je charakteristické pro člověka s retroflexivním charakterem?
- Osoba s touto postavou se chová sama k sobě tak, jak by se chtěla chovat k ostatním lidem. Pokud je to nějakým způsobem sabotované a sebetrestající, lze si položit otázku: „Pro koho to vlastně je?“. Emoce, reakce, činy, které jsou určeny druhému člověku, mění svůj směr a obracejí se k nám samým. Ve skutečnosti to nedělají sami. Děláme to s dobrým úmyslem vyhnout se další bolesti.
Když se uvnitř člověka… rodí retroflexe?
- Retroflexe jako zadržený impuls v nás, příjemný nebo nepříjemný, nastává, když z nějakého důvodu nemůžeme reagovat na emoce nahromaděné v nás vnějším způsobem. Například dítě uražené rodiči nedokáže vůči nim projevit svůj hněv a je nutné jej potlačovat.
Energie hněvu nezmizí,
a pouze mění svůj směr, mění se v autoagresi a následně vinu. Druhý člověk tedy netuší, co se odehrává v naší mysli a jak bolestivé může být takové „obracení v sebe“. Takový duševní stav, který zpravidla začíná v dětství, nemůže najít opakování v chování dospělého. Abychom se vyhnuli bolesti a rizikům spojeným s novými pokusy, vzdáváme se předem. Prostředí, které je silnější, převládá a vnucuje svá přání proti našim přáním. Trest však neodstraňuje potřebu trestuhodného chování – dítě se učí ovládat své emoce a vyjadřovat pouze ty vhodné.
Ovlivňuje společnost nějakým způsobem tento způsob vyjadřování?
- Žijeme ve společnosti, která rozděluje naši celistvost – povyšuje přátelskost, laskavost, komunikaci a jednání na kult a stigmatizuje agresi, hněv, ticho a smutek. Všichni jsme ten tlak někdy cítili. Jako společensky nepřijatelné pocity je mnohem snazší obrátit je proti sobě než venku. Příkladů je nespočet – usmíváme se, když máme chuť brečet. Mluvíme, když máme chuť mlčet. Mlčíme, když se nám chce křičet. Ptáme se, když chceme odpovědět. Bojíme se, když chceme dávat. Mlčíme, když víme, že máme pravdu. Energie se tak rozdělí na dvě části – část napětí usiluje o počáteční vyjádření a nikdy tohoto cíle nedosáhne. A druhá část se vrací zpět do nás – udržet to nutkání pod kontrolou. To, co bylo původně konfliktem mezi námi a ostatními postupně
se změní v vnitřní konflikt,
mezi jednou a druhou částí nás samých. Při potlačování svých emocí ztrácíme vědomí toho, co je obsaženo. Aspirací je obnovit vědomí samotné blokády, což nám dává možnost cítit, co a jak my sami děláme. Sebedestruktivní chování se velmi často skrývá za klamem, že „polykání“reakce určené pro druhého a dělání si sami sobě – to z nás nedělá špatně. Myslíme si, že je to bezpečnější, a tak nás druhý neodmítne – ublížíme si a tím druhého vyvoláme pocit viny. Skutečný pocit viny je vždy jiný.
Jaký je podle vás skutečný pocit viny?
- Za prvé, sebezraňovatel zažívá nesmírnou, často nesnesitelně intenzivní bolest a jediný způsob, jak ji ovládnout, je způsobit další, ještě větší, aby přehlušil tu hlavní. Tímto způsobem naše pocity skutečně nedosáhnou svého vnějšího objektu – komunikaci s ním jsme umístili do svého nitra a rozhodli jsme se obrátit proti sobě.
Jak lze pomoci člověku, který upadl do spárů těchto sebedestruktivních impulsů?
- Psychoterapeutická pomoc se sebedestruktivními impulsy je o návratu k pravdě potlačované emoce. Počínaje pocitem viny je tedy podporováno vyjádření hlavního pocitu, příčiny autoagrese a změna zaměření zevnitř na vnější. V tomto případě uzamčený impuls v těle, který rozdělil naše vnitřní části, znovu spojuje a spojuje v celek vše, co chce člověk vyjádřit navenek.
