Vztahy v lidském životě patří k událostem, které ho činí hodnotným a cenným. Dávají mu nádivku. Co je ale skutečný vztah, jak vzniká? Jak poznám osobu, se kterou ji mohu vytvořit? Jak se v ní neztratit, jak na ní nelpět, jak s ní žít, jak dál žít, jestli nebo až skončí?
Každý z nás čelil nebo neustále žije s těmito otázkami. Mnozí nikdy nenajdou správné odpovědi. Proto vám nabízíme názor psycholožky Boryany Borisové na tyto otázky.
Abychom měli úspěšný vztah s druhým člověkem, je nutné mít především plný vztah sami se sebou. Ať se máme rádi. Přijmout se takové, jací jsme. Mít rádi všechno na sobě – svůj vzhled, talent, dovednosti. Abychom se cítili šťastní, abychom měli dobrý vztah sami se sebou, musíme najít to, co nám dělá radost, když to děláme, jsme k tomu přitahováni a nějak bez námahy to rozvíjet jako znalosti a dovednosti.
Sport nám také může pomoci mít ze sebe dobrý pocit. Cvičit pro radost a zdraví, ne proto, abychom se mučili nebo nehledali úspěchy. Cvičit, abychom měli zdravé tělo, ve kterém se cítíme dobře. Mít plný vztah se sebou samým zahrnuje náš smysl pro smysl a směr v našich životech. Znamená to dosažitelný cíl v životě dosáhnout krok za krokem. Je důležité vážit si svého života, žít ho naplno každý den podle našeho kritéria štěstí.
Když tedy přijmeme sebe a svůj vlastní život jako hodnotné, budeme mít také cenné vztahy s lidmi kolem nás.
Jak vytvořit úspěšný vztah?
Od koho a jak se učíme navazovat spojení? Kdy a kde se učíme komunikovat? Co nás pohání, když máme nebo chceme mít vztah….
Ať si to uvědomujeme nebo ne, ať se nám to líbí nebo ne, kopírujeme model našich rodičů. Komunikujeme tak, jak komunikují oni, propojujeme se tak, jak jsme sledovali, jak to dělají naši rodiče. Ať se nám to líbí nebo ne, když milujeme, vyjadřujeme své pocity tak, jak nám své city vyjadřovali naši rodiče nebo jsme je sledovali, jak si navzájem vyjadřují své city. První lidé, od kterých dostáváme informace o sobě, o světě, o vztazích mezi lidmi, jsou naši rodiče.
Přijímáme sami sebe jako cenné, pokud nás naši rodiče přijali jako cenné a významné. Myslíme si, že si zasloužíme lásku, pokud jsme ji jako děti bezpodmínečně dostávali od svých rodičů. Věříme v sebe, v život, v Boha, pokud jsme byli bezpodmínečně milováni.
Málokdo z nás má to štěstí, že s nimi rodiče mluví otevřeně a otevřeně o přátelství, lásce a sexu. Jak vyrůstáme, žijeme ve svém vlastním světě fantazie a snů. Nemáme ponětí o skutečném životě, lidech a vztazích. Svým přátelům otevřeně věříme, protože je potřebujeme. Chceme být milováni a milujeme z celého srdce. Rozdáváme. V reakci na to dostáváme odpovědi jako "nelepte se na mě, dusíte mě, potřebuji svobodu"… a nechápeme, kde je problém.
Očekávání
Očekávání, která od vztahů máme, vytváří zklamání, když vztah neskončí tak, jak jsme chtěli nebo očekávali. Když realita neodpovídá scénáři v naší hlavě.
Často máme očekávání, kterých si nejsme vědomi. Toto je náš scénář, který chceme, aby se stal, když potkáme toho druhého. Je to naše představa o tom, co ve vztazích chceme a jaké věci se mají stát. A vyjadřujeme svá očekávání? Jsme si jich vědomi? Rozumíme si? Sdílíme je? Nebo je objevíme v procesu vzniku vztahu a pochopíme je, když se liší od tužeb, očekávání a záměrů druhé osoby vůči dané osobě?!
Když se touhy těch dvou ohledně toho, co se ve vztahu děje, rozcházejí, přichází zklamání, které se každého ubírá svým vlastním směrem. A přichází utrpení. V hlavě nám víří myšlenky jako: „Nejsem milovaný, žádaný, preferovaný“,…, „Jsem opuštěný, k ničemu nejsem, láska je hloupá, muži/ženy jsou špatné zaměstnání“. To jsou samozřejmě jen chmurné myšlenky a naštěstí nemají nic společného s pravdou o nás samých. Naštěstí ne každý temný scénář, který vás napadne, se stane.
Když odejde člověk, který byl krátce přítomen v našem životě, je dobré se s rozchodem vypořádat, aniž bychom ztratili sami sebe. To, co nám zbylo po každém člověku, který nás opustí, jsme my sami. Po celý život máme vztah sami se sebou.
Aby vám ten druhý nezlomil srdce, je to nejprve dobré
vstoupit do komunikace bez očekávání,
že se tento člověk stane vaším manželem/manželkou a budete s ním žít svůj život. Vstupujete do komunikace s tím člověkem, abyste ho poznali, cítili, cítili jeho přítomnost, jak se vedle něj cítíte. Komunikujete svobodně a otevřeně. Ptáte se na otázky, na které chcete znát odpovědi. Ať je komunikace veselá, přináší radost. Ať je osvobozeno od přetvářky, podezíravosti, nepřátelství. Ať vzájemné sebeodhalení přináší radost.
Pokud vůbec může v našich hlavách existovat plán (hotový scénář) o našich vztazích, budiž. Otevřená a svobodná komunikace. Žádná očekávání. Aniž bychom druhému vnucovali náš vztahový matrix. Buďme si toho vědomi, ujasněme si, co chceme, ale nezapomínejme, že druhý opak nemusí odpovídat našemu matrixu. Můžeme se s ním cítit dobře, bavit se, získat porozumění a porozumění v komunikaci, ale vztah může také skončit bez vstupu do našeho matrixu, tzn. ne tak, jak chceme. Nechme se svobodně prožívat každý vztah s druhým člověkem takový, jaký je, přijímat druhého takového, jaký je, přijímat jeho osobní plány a touhy. A pojďme otevřeně pokračovat k další osobě v našem životě.
Jsme omezeni mnoha klišé, normami, předsudky, nálepkami. Láska netoleruje lidská omezení. Láska je o prožívání, odstraňuje nálepky. Je známá pro vášeň, impuls a energii, kterou dává. Láska je neodolatelná přitažlivost a je vzájemná.
Vstupme do komunikace s druhým člověkem se svolením, které nám dáváme, abychom s ním zažili vše, co můžeme, aniž bychom se omezovali a stavěli bariéry. Prožijme tento vztah, aniž bychom předjímali druhého člověka. A vědět, že máme v sobě dost síly pokračovat v životě bez něj a dostatek důvodů žít i po skončení našeho vztahu. To, pro co budeme i nadále žít, se nazývá Já. Budeme i nadále žít, abychom rozvíjeli sebe, své nadání, své dovednosti, budeme žít pro zábavu, pro objevování nových míst ve světě, pro setkávání a poznávání nových lidí, pro objevování knih a životních pravd…
