Doktor z jižní Kalifornie odhaluje, proč s sebou mnoho lékařů nosí kartičky, na které mají napsáno své výslovné přání, aby v případě klinické smrti nebyla provedena KPR. A také – proč pacienti s rakovinou raději umírají doma. Ken Murray, MD, klinický docent rodinného lékařství na University of Southern California, odhaluje některá zajímavá lékařská tajemství:
„Před mnoha lety Charlie, uznávaný ortoped a můj mentor, objevil bouli v břiše. Podstoupil diagnostickou operaci s diagnózou „rakovina slinivky“. Operaci provedl jeden z nejlepších chirurgů v zemi. Dokonce vyvinul chirurgickou metodu, která ztrojnásobuje pravděpodobnost, že pacienti budou žít pět let po diagnóze tohoto typu rakoviny, ačkoli kvalita života je velmi špatná. Charlieho nabídka nezajímala – hned druhý den byl propuštěn z nemocnice. Zavřel svou praxi a už nikdy nevkročil do nemocnice. Místo toho věnoval veškerý svůj zbývající čas rodině. Cítil se relativně dobře, kam až rakovina může zajít. O několik měsíců později zemřel ve svém domě. Charlie nepodstoupil chemoterapii, ozařování ani operaci. Za své zdravotní pojištění neutratil téměř nic…“vysvětluje Dr. Murray.
Toto téma se málokdy diskutuje, ale lékaři také umírají. A neumírají jako ostatní lidé. Šokující není to, kolik lékařů se léčí před smrtí ve srovnání s jinými lidmi, ale jak zřídka chodí k lékaři, když se blíží konec svého života. Lékaři bojují se smrtí, pokud jde o jejich pacienty, a oni sami jsou ohledně své vlastní smrti velmi uvolnění – přesně vědí, co se stane. Vědí, jaké možnosti mají. Mohou si dovolit všechny druhy léčby, ale jdou potichu. Lékaři přirozeně nechtějí zemřít. Chtějí žít. Zároveň vědí dost o moderní medicíně, aby pochopili její limity a možnosti, vědí také dost o smrti a toho, čeho se většina lidí bojí nejvíce – smrti v nesnesitelné bolesti a smrti v osamění. Lékaři o tom mluví se svými rodinami. Chtějí se ujistit, že až přijde jejich čas, nikdo se je nebude hrdinně snažit zachránit před smrtí tím, že jim zlomí žebra ve snaze je oživit nepřímou masáží srdce. A to se stává poměrně často a ve většině případů je to vedeno nesprávně. Prakticky všichni zdravotničtí pracovníci alespoň jednou
byli svědky „nesmyslného zacházení“
použití nejnovějších lékařských pokroků, když neexistovala žádná možnost zlepšení stavu nevyléčitelně nemocného pacienta. Roztrhají pacientovi žaludek, dají dovnitř různé hadičky, napojí ho na přístroje, otráví ho léky. Přesně to se děje na jednotce intenzivní péče a stojí to desítky tisíc dolarů denně. Za tyto peníze si lidé kupují utrpení, které nebude způsobeno ani teroristům.
"Stokrát mi moji kolegové řekli následující: 'Slib mi, že když mě uvidíš v tomto stavu, zabiješ mě." V případě potřeby se provádí KPR. A dokonce jsem viděl člověka, který má vytetovaný takový nápis na hruď,“říká Dr. Murray.
Jak mohou lidé takto mučit své příbuzné, to je otázka, která pronásleduje mnoho lékařů. Nucené způsobování utrpení pacientům na naléhání jejich rodin je jedním z důvodů vysoké míry alkoholismu a depresí mezi zdravotníky ve srovnání s jinými profesemi. Co se děje? Proč lékaři předepisují léčbu, kterou by sami nikdy nepředepsali? Odpověď je jednoduchá, nebo ne tak docela – pacienti, lékaři a lékařský systém jako celek. Abyste lépe pochopili, jakou roli hrají sami pacienti, představte si následující situaci.
Muž ztratí vědomí a přiveze ho sanitka
v nemocnici. Nikdo takový scénář nepředvídal, a tak nebylo předem dohodnuto, co v takovém případě dělat. To je velmi častá situace. Příbuzní jsou vyděšení, šokovaní a zmatení z nespočtu různých možností léčby. Z toho všeho se jim točí hlava. A když se jich lékař zeptá: „Chcete, abychom „udělali všechno“? – příbuzní řeknou „ano“. A začíná peklo. Někdy příbuzní opravdu chtějí, aby lékaři „udělali všechno“, ale častěji chtějí, aby bylo všechno hotové v rozumných mezích. Problém je v tom, že obyčejní lidé často nevědí, co je rozumné a co ne. Zmatení a zarmoucení se nemusí ptát nebo dokonce poslouchat, co jim lékař říká.
Věci jsou dále komplikovány skutečností, že lidé mají nerealistická očekávání, co lékaři dokážou udělat. Mnoho lidí si myslí, že KPR je bezpečný způsob resuscitace, ačkoli většina lidí stále umírá nebo přežívá, ale s vážným postižením. Viděl jsem stovky pacientů, kteří byli přivezeni do nemocnice po KPR. Pokud je pacient vážně nemocný, starý, trpí smrtelnou nemocí, pravděpodobnost dobrého výsledku resuscitace je téměř nulová a pravděpodobnost utrpení je téměř 100%. Nedostatek znalostí a nerealistická očekávání vedou ke špatným rozhodnutím o léčbě.
