Vybrat si sami sebe není sobectví

Obsah:

Vybrat si sami sebe není sobectví
Vybrat si sami sebe není sobectví
Anonim

Žijeme v době, kdy se mění hodnoty, vzorce chování, přesvědčení. Mnoho z nás si denně klade otázky: „Co je normální?“, „Je to, co chci, správné?“, „Jak se mám chovat?“. To platí zejména v oblasti osobního života, ve vztazích s partnerem a dětmi. Dost často je pro nás těžké vybalancovat a udělat ta „správná“rozhodnutí pro sebe i pro ostatní. Ty směrnice, které nám rodiče předali jako hodnoty, často neodpovídají době, ve které žijeme. A to nás mate, protože nevíme, na co máme šlápnout, abychom se sami rozhodli správně. Psycholožka Boryanka Borisova hovořila i o těchto otázkách.

Jedním z těchto dysfunkčních modelů je: „Rodina za každou cenu“. Někteří z nás jsou v dlouhodobých vztazích, kde děláme kompromisy sami se sebou, abychom si zachovali své vztahy. Pro jiné je myšlenka na rozchod absurdní a zapletou se do nadějí a očekávání, že se jejich partner změní a vztah se zlepší. Jiní se rozhodnou, že musí zachovat rodinu kvůli dětem. Jsou ale i tací, kteří se po dlouhém vnitřním boji rozhodnou vztah ukončit a vydat se vlastní cestou.

V modelu: „Rodina za každou cenu“vstupuje člověk do vztahů právě s takovým postojem – vytvořit rodinu za každou cenu. Nevidí člověka před sebou, nepřichází do kontaktu s jeho osobností, s jeho zájmy, touhami, představami o životě, ale vidí v něm potenciálního partnera, se kterým může naplnit stanovený program mít rodinu a rozmnožování. Vztahy nenaplňuje obsahem sám, ale řídí se matrixem: „Muž dělá to, žena tamto, den, večer a noc plynou podle předem určeného vzoru, o svátcích se to děje, rodiče jsou takto ctěni, přátelé jsou takto respektováni…"

Podle těchto přednastavených norem je pár naplněn relativní jistotou, že mají rodinu a vše je v ní v pořádku.

Úspěch rodiny zde vychází z vnějšího kritéria „dobré rodiny“. Tato relativní jistota nastaveného vzoru dělá rodinu úspěšnou a šťastnou v očích ostatních i jich samých. Tato matrice funguje, když se slepě dodržují pravidla stanovená společností. Ale moderní člověk už zná svou podstatu, potřeby a má touhu po seberealizaci a spolu s tím chce i reciprocitu ve vztazích. Vědom si své skutečné potřeby, nemůže se vejít do „rodinného obleku“a pokud má již založenou rodinu, vstupuje do režimu kompromisů. Když si člověk uvědomí, jakou část sebe sama ignoruje kvůli konvenčnosti,

může se také rozhodnout opustit rodinu

Jiní zůstávají v rodině a snášejí status quo ze strachu, že to nezvládnou, protože tyto předsudky přijali jako absolutní pravdu: „V tomto věku na kdy?“, „Děti bude trpět rozchodem“, „Kdo přijme moje dítě/děti?“, „Co tomu řeknou lidé?“, „Jsem sobecký, protože si jdu za svým štěstím“, „Rozbiju rodinu“.

Ale… ve společném soužití nastává okamžik, kdy člověk pochopí, že už nemůže dělat kompromisy sám se sebou, nemůže ignorovat své vlastní potřeby, že chce žít tady a teď. V tomto okamžiku uvědomění už neexistuje sebeklam, že ten druhý se změní a stane se tím, co očekávám, a zažijeme to, co potřebuji a způsobem, který mě činí šťastným.

Přichází čas, kdy už je jasné, že vnějšek není štěstí zevnitř. Když je pár ve svém vlastním čase, mimo rámec společnosti, pak odhaluje a zhoršuje skutečný stav obsahu vztahu. Nyní je zcela jasné, že neexistuje žádná intimita, žádná něha, žádná radost z toho, že jsme s tím druhým. Rozpor je jasný a hmatatelný. Pocit prázdnoty a nedostatku sdílení, pocit zanedbávání sebe sama nepřipouští kompromisy. Od této chvíle je jasné, že pokud zůstanete v páru, přenesete na partnera všechnu nespokojenost se svým životem a vztek na sebe, že se bojíte odejít. A ty jdeš“chránit se, nenechat se rozdrtit, žít s dobrým pocitem.

Odcházející vina

Společnost odsuzuje toho, kdo opustí rodinu. Soudě však často zapomínáme, že za existenci, udržování a pokračování lásky jsou zodpovědní oba partneři. Láska je „pěstovaná“a vyžaduje péči každý den – od obou. Láska není samozřejmost. Láska je vzájemná akce. Zvenčí vypadá rodina „dobře“. Skryté procesy vedoucí k nespokojenosti nejsou zvenčí viditelné. A lidé se snadno staví do pozice soudců a obviňují toho, kdo odchází. Člověk, který ze vztahu odchází sám, obviňuje sám sebe, protože je vycvičený k toleranci, protože – aniž bychom si to uvědomovali – jsme tolerantní k neúctě vůči sobě samým, i když to má náznaky šikany. A ten odcházející prochází bludištěm otázek: „Jak se bude cítit partner, kterého opouštím?“, „Jak se budou cítit děti?“, „Co řeknu dětem?“, „Co řeknu své významné ostatní?" lidé?", "Jak to všichni přijmou?".

Co vlastně absolvent dělá?

Vybírá si sám sebe. Rozhodne se realizovat sám sebe. Rozhodne se udělat si radost. Ukazuje svým dětem, že si vybírá sám sebe, své štěstí, lásku, dobrý život. Svým dětem dává příklad, že dobře žít není přání, ale skutek.

Děti jsou intuitivní, citlivé. Cítí, když se jejich rodiče nemilují, když spolu žijí násilím, když spolu žijí kvůli nim.

A cítí a nesou vinu – že jejich rodiče jsou spolu a jsou kvůli nim nešťastní. Děti cítí, když žijí v atmosféře lásky a když žijí v atmosféře oboustranně dobrého kompromisního soužití. A to se odráží v jejich chování. Jsou neklidní, těžko dodržují pravidla, nedůvěřiví, nemohou svobodně komunikovat - chybí jim láska Ne že by je rodiče nemilovali, oni je milují, ale žijí ve světě bez lásky.

Jakmile se rozchod stane skutečností, musí si každý z partnerů zachovat úctu k druhému. Jasně vysvětlit důvody a motivy rozchodu. Vzpomenout si, co na svém partnerovi miloval a v čem nebyl ochoten slevit sám ze sebe. Odloučení vyžaduje otevřenost, uvědomění, zralost. Poselství, které je třeba dětem předat, zní: „Vždy budeme vašimi rodiči, i když se jako partneři rozhodneme oddělit. Rozhodnutí za vás uděláme společně. S každým z nás budete trávit čas. Zajistíme vaši přítomnost i budoucnost."

Na závěr chci tímto článkem sdělit jedno poselství: „Nemůžeš se rozhodnout za někoho jiného, můžeš se rozhodnout jen za sebe.“

A odpověď na otázku: "Dělám správnou věc?" je: „Já dělám správně, když žiji spokojeně“.

Doporučuje: