Anastasia Grozeva je psycholožka a psychoterapeutka s 16letou praxí. Pracuje s rodiči a dětmi. Je tvůrcem dílny pro rodinu „Pegas“na podporu rodiny, dětí a rodičů. Mluvíme s Anastasií Grozevou o problému „Strach a úzkost v dětství“.
Paní Grozevová, jakých změn v chování by si mohli všimnout rodiče dítěte, které trpí úzkostí?
- Projevy se liší v závislosti na věku dítěte. Nejčastější je porucha spánku – dítě se častěji budí, nemůže spát, a pokud je starší, hlásí opakující se noční můry. Dalším projevem úzkosti je výskyt spontánního nočního pomočování, které do této chvíle nebylo přítomno nebo bylo dříve překonáno.
U starších dětí se úzkost projevuje strachem – ze tmy, z neznámých lidí atd. Některé děti mají počáteční strach z dospělých, vousatých lidí atd. Ale symptom úzkosti se objevuje spontánně, musí dojít ke změně chování.
Toto jsou hlavní změny v chování úzkostného dítěte, kterým by rodiče měli věnovat pozornost.
Je koktání známkou úzkosti nebo je to něco jiného?
- Koktání může být známkou úzkosti, ale také nemusí. Může být důsledkem velmi dynamických, emočně nabitých rodinných vztahů, ve kterých se dítě nemůže projevit. Koktání může být důsledkem konfliktů mezi rodiči, kdy je jeden z nich příliš agresivní, nebo je matka vnitřně velmi úzkostná a má sklony k přehnané ochraně dítěte. Koktání je tedy kromě logopedie i psychologický problém.
Musí být dítě s příznaky úzkosti převezeno k psychologovi nebo psychoterapeutovi? Mají rodiče schopnost vypořádat se s úzkostí?
- Než vyhledají specialistu, měli by se s tím sami pokusit. Mohou s dítětem mluvit o tom, čím prochází. Pozor by si ale měli dát i na rodinné vztahy, protože často v případě konfliktů mezi rodiči nebo mezi bratry a sestrami je možné, že je dítě prožívá úzkostí.
Další příčinou úzkosti jsou faktory mimo rodinu – konflikty ve školce nebo ve škole. Třetím důvodem, který je obtížnější pochopit, je přítomnost vnitřních prožitků, které se projevují velmi silnou připoutaností rodiče k dítěti
Toto jsou děti, které spí pozdě se svými rodiči v jedné posteli; kteří postrádají nezávislost nebo jejichž matky či otcové jsou příliš úzkostliví. V těchto případech by si rodiče těžko poradili sami a pak je nutná konzultace s odborníkem. Zatímco s vnějšími příčinami nebo konfliktním rodinným prostředím se s problémem vypořádají spíše sami rodiče.
Úzkost se může například objevit po konfliktu ve škole s jinými dětmi. Dítě prostě potřebuje být náchylné sdílet, co se děje, a být podporováno rodiči, povzbuzováno, že to zvládne. Pokud problém přetrvává, měli byste se samozřejmě poradit s odborníkem.
Anastasia Grozeva
Jaké rodičovské chyby vedou k úzkosti u dětí?
- První hlavní chybou je přílišná připoutanost. Rodiče nedávají dítěti možnost samostatně čelit obtížím, ale příliš ho chrání. Například při setkání se psem rodiče instinktivně táhnou dítě dozadu, zvláště když je menší.
Říkají mu: „Pozor, buď opatrný, mohl by tě kousnout!“Tato situace může vyvolat úzkost. Proto je důležité, aby rodič nepřenášel vlastní strach na dítě. Lepší je říct: „Měli bychom se zeptat, jestli se dá pes pohladit,“místo toho, abychom v dítěti vyvolávali zbytečný strach a paniku.
Další chybou je, že rodiče nehlasují za nezávislost staršího dítěte a vezmou ho do školy, ačkoli dítě může chodit samo, zvláště když je škola blízko domova a neexistují žádné ohrožující faktory. Takové děti mají často strach, že po nějaké době samy vyjdou ven. Vytvářejí se strachy a úzkosti, které do dítěte zevně vkládají rodiče.
Třetím příkladem je, když matka a dítě spí ve stejné posteli příliš dlouho – až do 3 nebo 4 let věku. Dítě musí spát s rodiči maximálně do dvou let. Maminky s dětmi rády spí, cítí je jako miminka, ale tím jim dávají vzkaz, že to nezvládají, že jsou ještě miminka. U těchto dětí se rozvine vážná úzkost.
Co se stane s úzkostným dítětem, když vyroste a stane se dospělým?
- Úzkost v dětství může být předpokladem pro budování úzkostné osobnosti s problémy v sociálních kontaktech, s samostatností. Záchvaty paniky mohou zažít i dospělí. Koneckonců, záchvaty paniky jsou v dnešní době tak běžné. Dětská úzkost může být základem hypochondrie u dospělých, může být také faktorem vzniku strachových neuróz. Dětská úzkost samozřejmě není jediným důvodem všech těchto projevů u dospělých. Ale je to ovlivňující faktor.
Dítě je zrcadlem rodinného prostředí. Co děláte, když si rodiče neuvědomují, že jsou příčinou úzkosti svého dítěte?
- Tato situace je velmi obtížná. Rodiče dítě vedou a očekávají, že se to „opraví“. Pak musím pozvat rodiče na smíšenou konzultaci. Probíráme model rodičovství, jejich životní styl. Komunikace s nimi i s dítětem je v kombinované terapii nezbytná, protože rodiče jsou největším zdrojem změny u dítěte, a proto největším pomocníkem terapeutů.
Jaké je správné chování rodiče, aby ve svých dětech nevzbuzoval strach a úzkost?
- Rodiče velmi často zastávají názor, že frustraci a obtížím, kterým dítě čelí, je třeba se vyhnout nebo je odstranit. Rodič by měl naopak podporovat samostatnost svého dítěte, vyhýbat se přehnané ochraně, aby dítě mohlo čelit pouze realitě. Toto setkání může být příliš frustrující, ale není to nic špatného, ale příležitost k duševnímu růstu dítěte. Vyzval bych rodiče, aby se nevyhýbali obtížným situacím, ale podporovali dítě při řešení obtížných situací.
Mohou rodiče před dítětem skrývat své vlastní obavy, aby je nepřenesli na něj?
- Když je strach objektový, například strach ze psa, z bakterií, ze třpytu, z hmyzu, je mnohem snazší jej rozpoznat. Zatímco vnitřní, velmi hluboká traumata rodiče nebo jeho přílišná připoutanost k dítěti vytváří úzkost, kterou rodič sám nemůže cítit. Ať už v tomto případě rodič udělá cokoli, dítě je nadále úzkostné. Proto je terapeutická práce nezbytná.
